Nevěřím na zázraky...spoléhám na ně!

Na čem záleží?

21. března 2010 v 19:57 | ewelina |  postřehy všedního života
Poslední dobou si stále kladu tu známou existenční otázku, proč žiju? Proč právě na tomhle místě? Proč právě v téhle době a co má být mým cílem v tom ohraničeném čase zvaném život?
Mé dobrovolné návštěvy kostela by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Většinou tam chodím na štědrovečerní mši, půlnoční zamyšlení nad uplynulým rokem. Asi bych se tam každý rok znova nevracela, nebýt impulsu, který do mne jeho první návštěva, vryla nadosmrti.
Na čem záleží?
Nezáleží na tom, zda jsme šťastní, ale na tom, zda jsme schopni obšťastňovat druhé.
Od té doby se asi tak nějak podvědomě snažím pomáhat těm druhým. Pomoc lidem, to co následuje po té pomoci, je štěstí. Radujete se, i když nemáte z čeho. Vás se to osobně nedotýká. Vlastníte sbírku svých vlastních radostí a potěšení. Jenže když vyčerpáte všechno pozemská potěšení z té obrovské truhlice. Jakmile uvidíte její dno, nezbude vám nic jiného, než začít zase pomáhat. Začít dělat to, co nám nepřímo způsobuje radost, pocit štěstí, vědomí z dobře vykonané práce, které se nám už jinde nedostává.
Odpovědi na existenční otázky podle mě neexistují. Bylo dřív vejce, nebo slepice? Země nebo vesmír? Radost či smutek? Už jsem probděla dost nocí, nad těmi zdánlivě důležitými otázkami mé existence. Asi je na čase, hodit to všechno za hlavu a začít se zase chovat jako obyčejná, sedmnáctilá holka.
 

Lunapark v hlavě

3. března 2010 v 18:50 | ewelina |  postřehy všedního života
Co s životem teď?
Tlačítko delete existuje pouze na klávesnici. Na Nuselák dali zábrany proti sebevrahům a princové žijí stále jenom v pohádkách. Peter Pan si i nadále drží odstup od naší vlasti. Olympiáda skončila ve šťastném a opojném nádechu doznívajícího vítězství.
To, co dělají částice v hmotě mě stále nijak nevzrušuje a doktoři stále neví, co dělají. Jsem znuděná životem? Proč je ta 18-ka ten zlomový bod? Proč taky nemůžu odjet na tři měsíce do USA?
Všichni jsou blonďatí, ale já bruneta.
Všichni se radují nad maličkostmi a já? Už dlouho jsem ten pocit "radost, spokojenost, štěstí" nezažila. Při vědomí mě drží HIMYM a Asher Book?
To asi ne.
Nejsem komerční umělec. Já dělám opravdové umění! Vážně...
Dělám to všechno svou cestou. Je plná kořenů, přes které snadno hodíte salto l´grand. Je samé bláto a kaluže. Je moje.
Že to všechno nedává smysl? Provizorně, dělám jarní úklid, i když je venku minus 2.

Před rokem jsem vedla ideální život...

31. ledna 2010 v 19:48 | ewelina |  postřehy všedního života
Před rokem jsem vedla ideální život. Měla jsem nejlepšího přítele, spokojené rodiče, skvělou školu a Prahu, svojí vysněnou Prahu. Vše se zdálo jako obrovská shoda šťastných náhod. Výborný kolektiv, skvělé spolubydlící, spousta přátel… na mé obloze nebylo ni jediného mráčku. Jak se říká, bouři předchází klid. A tak jsem si v poklidu žila, užívala života plnými doušky.
Teď je můj život trochu o něčem jiném. Nejlepší přítel si našel svou životní lásku (mou bývalou spolubydlící) a odstěhoval se spolu s ní na druhý konec republiky. Rodiče se na jaře rozvedli, nyní žijí každý odděleně a mají ve střídavé péči mou mladší sestru. Já pendluji mezi nimi a plním funkci novodobého otroka. Školy mám tolik, že nevím kam dřív skočit. Prvotní nadšení opadlo a zůstala jen krutá realita dennodenního bychlování. Jediné, co zůstalo stejné, je moje Praha. Její zapadlé malostranské uličky stále plní funkci útočiště, skály tyčící se nad Barrandovem místo k přemýšlení. Zahodila jsem brýle s nádechem růžové a i kolektiv zešedl do normálních, snad i tmavších tónů, než jak se jevil na začátku. Spolubydlící mi zbyla jedna. Z naší původní nerozlučné (jak bláhové jsme tehdy byly) sestavy zbyli dva odpadlíci. Přátelé jsou taky kapitola sama pro sebe. Noví se vytratili, staří znovu objevili a těch pár tu pro mě bylo vždycky s otevřenou náručí a lahví v ruce.
Alkohol člověku opravdu poskytne alespoň chvíli, kdy nemusí na nic myslet. Možná jsem alespoň trochu pochopila, proč se z některých lidí stávají alkoholici. Moje obloha se po letních bouřkách a vichřicích přece jen trochu uklidnila. Momentálně je po většinu mých dnů zataženo, místy polooblačno. Slunce zpod mraků vykoukne opravdu jen málokdy, ale o to víc, si těch jasných chvílí cením. Asi tak, jako když se smrtelně nemocný člověk probudí do dalšího dne.
Je skoro nemožné porovnávat situaci teď a předtím. Občas se mi skoro zdá, že to před rokem jsem určitě nemohla být já. Že ta šťastná, o několik kilo lehčí, usměvavá, arogantní diplomatka, vidící se v bruselských křeslech a plánující slibnou budoucnost, že to všechno byl jen pouhý sen. Z kterého jsem se bohužel až příliš brzy probrala. Někdo, a věřte, že jestli přijdu na to kdo, budiž mu země lehká, mě z toho snu násilně vytrhl a nedal mi možnost dosnít si jeho závěrečnou část.
Bůh neexistuje. Ježíšek taktéž ne. Tohle by přece ani jeden z nich nedovolil. Že život není spravedlivý? Stačila jsem si všimnout. V jednu chvíli máte všechno, o čem jste kdy snili a pak najednou nic. Prázdné ruce a oči pro pláč. Pořád bláhově čekám na ten zlomový bod, čekám, že se něco stane. Něco, co vrátí věci do normálu. Jsem příliš naivní?
 



krabice se slunečnicema

8. dubna 2009 v 21:53 | ewelina |  příběhy,které napsal sám život
Vlastním krabici se slunečnicema. Je v ní většina mých vzpomínek. Ráda se jí probírám, jen tak. Vzpomínám nad jednotlivými kousky...
Další část vzpomínek je tady...
A ta poslední pouze a jen v mé hlavě.

Nostlagie mi nepomáhá, ale co dělat?

Bez vzpomínek by byl každý stejný...

Vzpomínky z nás činí ty Jedinečné. Vzpomínky nám pomáhají znovu se vyvarovat té stejné chybě. Vzpomínky nám dávají možnost, prožít něco krásného znova a znova.


Anonymita

6. dubna 2009 v 21:19 | ewelina |  postřehy všedního života
Jsem ráda anonymní. Ale v jednom % všeho, co dělám, chci, aby mě a mé názory znal každý. Po chvilkovém přemýšlení o tom, být neanonymní, si nechám zajít chuť.
Dnešek jsem si hrozně užila... Měla skvělou náladu...
A pak... stačí jeden telefonát... a mám náladu na bodu mrazu.. nikam se mi s nikým nechce, i přes to, že vím, že toho budu litovat, odmítám věci, které by mě ještě před hodinou potěšily...
Sním u otevřeného okna a ... přemýšlím... už dlouho jsem si jen tak nepopřemýšlela...
Je mi divně. Takový nějaký nepopsatelný pocit. Něco mezi realitou a iluzí. Nevím, koho požádat o pomoc a jestli vůbec pomoct chci.
Jsme na dubu... bylo mi řečeno.
Nepřipadám si. Momentálně jsem spíš pár metrů pod ním.
Dnešní večer nebude optimistický, jak se na začátku jevil...

dveře

3. dubna 2009 v 22:09 | ewelina |  postřehy všedního života
,, Pro mě jsou dveře zavřený."
,, Pro mě taky."

,, Ty na nich nemáš řetězi a zámek."
,, Ale mají moc vysoko kliku..."

Absurdity života

3. dubna 2009 v 22:02 | ewelina |  příběhy,které napsal sám život
[21:56:06] Markétka píše: no
[21:56:12] Markétka píše: rozpacite
[21:56:15] Markétka píše: pocity
[21:56:56] Markétka píše: nejdriv sem se vubec netesila, nechtela tam jet... pak euforie, ze je vsechno v pohode a snad i radost.. a pak SHOCK
[21:57:17] Markétka píše: potom sem se probudila... a sla jinam

Houpačka

28. března 2009 v 19:50 | ewelina |  postřehy všedního života
Houpala se na houpačce v kabátu. Zaklonila hlavu, nechala studený plast, ať si studí. Zavřela oči a dala možnost nesmělému slunci ohřát její tvář. Vítr si pohrával s její odrostlou barvou a ona spustila nohy na zem, odrazila se a...
... fungovalo to! Zkusila to znova a zase!
Vrátila se do dětských let...
S hlavou nastavenou slunci relaxovala.
Byl tam klid. Cítila jaro.


Arogance zůstává...

13. března 2009 v 22:05 | ewelina |  postřehy všedního života
... naivita odchází

A je tomu tak. Týden neřešení obyčejných, nepodstaných věcí mě vyhodil ze cviku a musím se naučit opět všechno vypouštět. Jako předtim, jako teď. Bylo to krásné, nemuset se něčím takovým vůbec zaobírat.

Ale pak je tu skok do ledové vody...

No co, přežila sem horší věci.

Jak by řekl (ano, ten který nemá jméno a radši si dál jezdí po Alpách), celý život sem byl optimista. Pořád jsem čekala na šťastné okamžiky, ale oni nepřicházeli. Přestalo mě to bavit a stal se ze mě pesimista. Neočekávám nic a všechno je pro mě překvapením...

A já se nestačím divit, na co cizí šedá kůra mozková nepříjde. Kdyby tak věděli, že je všecno úplně jinak.

Mark Twain- pomocnou ruku hledejte na konci svého ramene...





Kam dál